Největším železorudným dolem v okolí Horní Blatné býval důl Pomoc Boží (Hilfe Gottes), který je poprvé zmiňován v roce 1562 a pracoval pak téměř nepřetržitě více než tři století. Stará žentourová jáma, v jejíž blízkosti se nacházíte, byla uzavřena v roce 1884, na nedalekém dolu Gustav, který k dolu Pomoc Boží patřil, však těžba probíhala ještě během 1. světové války a krátce po ní;.důl tehdy patřil plzeňským Škodovým závodům.
Hlavní dobývanou železnou rudou byl hematit (krevel), který tvořil akumulace v křemenné výplni tzv. Bludenské žíly (poruchy). Vláknitě-paprsčité agregáty hematitu s lesklým kulovitým povrchem, tzv. lebníky, byly až 0,5 metru velké a jsou dodnes chloubou řady muzejních sbírek. Nejkvalitnější kusy byly už od konce 19. století z rudy vybírány a dodávány brusičům kamenů a obchodníkům s přírodninami. V malé míře byl hematit používán i k výrobě červeného pigmentu. Ekonomiku těžby vylepšovaly lokální výskyty manganové a cínové rudy.
Důl Pomoc Boží i další železorudné doly na Bludné sledovaly tzv. Bludenskou poruchu – obrovské zlomové pásmo směru SZ–JV, které lze sledovat od Mariánské přes Hřebečnou až k Potůčkům, odkud ve dvou větvích pokračuje do Saska. Má celkovou délku 32 km (z toho 18 km na české straně). V Sasku je jeho pokračování známé pod názvy Rothgrübner a Neujahr, v jáchymovském revíru na jihovýchodě pak jako Centrální zlom. Výplň pásma je převážně křemenná, na Bludné činila mocnost tohoto pásma s bohatými akumulacemi hematitu až 18 metrů.
K odvodňování dolů na Bludné sloužily dvě hlavní dědičné štoly – starší štola Pomoc Boží z 16. století s ústím při cestě z Bludné do Luhů a novější štola František z poloviny 18. století, která ústí až u vtoku Mrtvého potůčku do Černé v Luzích a umožňovala těžbu z hloubek přesahujících 200 m. Štola František byla nejdelší štolou hornoblatenského revíru, její čelba zasahovala až téměř k dolům na Přední Hřebečné.
Obr.:
1. Situace zastavení na trase
2. Odval dolu Pomoc Boží
3. Hematitový lebník ve sbírkách pražského Národního muzea