Loketský hrad je situován na strategickém skalním ostrohu nad ohybem řeky Ohře. Založen byl nejspíše někdy ve třetí čtvrtině 12. století. Z původních románských staveb se zachovala zejména mimořádně cenná rotunda, základy hradní věže a základy severního paláce. Současná podoba hradu byla dána zhruba rozsáhlou obnovou za vlády Václava IV., z které pochází např. tzv. markrabský dům. Další přestavby se uskutečnily ve 2. polovině 15. století a dotkly se hlavně jižního paláce, kde vznikl za vlády Šliků reprezentační sál a tzv. šlikovský archiv, který byl vestavěn ve východním paláci. Nepříznivá byla přestavba hradu pro účely věznice, která se uskutečnila počátkem 19. století. Většina budov byla snížena o jedno patro a zcela byla zbořena jedna z nejstarších částí, tzv. skalní světnice. Po vrácení do vlastnictví města v roce 1992 proběhla rozsáhlá rekonstrukce hradu.
Obr.: Hrad Loket
Území je budováno žulou karlovarského masívu, která utuhla v kořenech variského horstva vyvrásněného před asi 300 milióny let. Postupným odnosem nadložních hornin se žula ocitla až na zemském povrchu. Celý žulový masiv se skládá z různých typů žulových hornin. Ta v Lokti patří k nejstarším a je natolik charakteristická, že byla nazvána žulou loketskou (odborný název zní „granodiorit loketského typu“). Hornina na první pohled zaujme velkými krystaly draselného živce. Ve většině případů nejde o krystaly samostatné, ale o srostlice dvou jedinců (tzv. dvojčata). Krystaly spolu nesrůstají nahodile, ale podle tzv. karlovarského zákona. Výsledkem je, že vypadají vždy stejně. Po zvětrání a rozpadu žuly se živcové krystaly, tzv. karlovarská dvojčata, nacházejí volné v ornici.
Obr.: Karlovarské dvojče v hornině
V roce 1807 popsal tuto mineralogickou zajímavost ve zvláštním pojednání o nerostech karlovarského okolí Johann Wolfgang Goethe. Loketskou žulu můžeme studovat přímo na hradním nádvoří, kde je navíc pronikána žilami jemnozrnného aplitu.
Obr.: Karlovarské dvojče (originální kresba J. W. Goethe)
Obr.: Aplitová žíla v žule