Sláva královských horních měst Slavkovského lesa byla založena na stříbře a cínu. Zatímco těžba stříbra nikdy nepřesáhla lokální význam, slavkovský cín se stal ve významnou celoevropskou komoditou. Po vyčerpání cínonosných rozsypů z říčních náplavů někdy ve 13. století se cenný kov začal získávat i z rudných těles ve skalních masivech. K nim razili havíři svislé šachty a vodorovné nebo úklonné štoly. Prostory vzniklé v podzemí po vytěžení rud, tzv. komory neboli šířiny, zůstávaly v podzemí volné nebo byly zarovnávány jalovinou.
Při postupu do větších hloubek bylo nutno doly odvodňovat. Podzemní voda byla čerpána důmyslnými mechanismy nebo odvodňována zvlášť za tímto účelem raženými štolami. Odvodňovací štoly sloužily všem přilehlým dolům a razily se po několik generací (odtud název dědičná štola).
V roce 1539 se začalo s ražbou štoly k odvodnění dolů mezi Horním Slavkovem a Krásnem. Razící práce financoval Kašpar Pluh, bohatí měšťané a těžařstva. Nebyla to levná záležitost, a i když náklady byly zpočátku hrazeny z daně na bohatých stříbrných žilách, koncem 16. století dosáhly výše 65.856 zlatých. Pro urychlení ražby dostalo dílo mimořádné výsady a daňové úlevy potvrzené později všemi českými panovníky.
Dne 22. srpna 1587 dosáhla štola po 48 letech nepřetržité práce Hubský peň a měřila 3.393 m. Koncem osmdesátých let se délkou 5.800 m zařadila mezi nejdelší česká důlní díla. Počátkem 17. století byla ještě prodloužena, takže roku 1655 byla naměřena celková délka 5.920 m a její čelba byla v hloubce 117 m pod zemským povrchem.